Rtuť - v čem je její riziko a proč na ni dávat pozor

Rtuť – toxický kovový prvek, který se v našem okolí vyskytuje naprosto běžně, a přitom jeho rizika jsou značná. Platí to pro člověka, jehož zdraví ohrožuje více, než by se mohlo zdát, ale také zamořuje přírodu jako odpad z výrobků. Sama od sebe se přitom vyskytuje velmi vzácně, proto jakákoliv vyšší hodnota okamžitě ukazuje na lidskou činnost.

 

Kde se bere rtuť? Jen velmi malé procento se vyskytuje volně v zemské kůře, v mořské vodě je pak sotva měřitelná. Největším zdrojem je cinabarit, z někohož ji lze vyrobit. A k čemu vůbec slouží?

Využití rtuti

Nejznámější využití má asi jako výplň jednoduchých fyzikálních strojů – teploměrů a tlakoměrů. Neobešli by se bez ní ani dentisté, kterí ji využívají jako součást amalgámových plomb (v kombinaci s mědí, cínem a stříbrem).

Najdete ji také ve výbojkách a zářivkách, s čímž se pojí velký problém, kterým je vyhazování těchto zařízení na skládky, kde snadno zamořují prostředí. Jelikož jejich užívání ve formě úsporných žárovek stoupá, jedná se o velmi aktuální téma. Celkově přináší vážné ekologické, zdravotní a společenské otázky, na což reagovala Evropská unie strategií o eliminaci rtuti.

Zdravotní rizika rtuti

Přestože je součástí mnoha vakcín je jeho nebezpečí obrovské. Jedná se o kumulativní jed, který se pomalu vylučuje a snado se tak hromadí v organismu (játrech, ledvinách, slezině) až desítky let. Do těla se dostává potravou a dýcháním. V prvním případě se jedná o potraviny, jež byly rtutí infikovány už v půdě; nejvíce ohroženými zvířaty jsou ryby, o nichž je tento fakt již známý. Rozikovou potravinou jsou i ledviny a játra (obecně vnitřnosti). 

Rtuť - nebezpečí pro životní prostředí

Nejen samotná rtuť, ale i jeji sloučeniny patří mezi rizikové látky, jenž ovlivňují nervový a kardiovaskulární systém živých organismů. Do prostředí se dostává hlavně spalováním uhlí, dřeva a ropy, výroba chloru či alkalických hydroxidů. Je schopna dálkového přenosu až na tisíce kilometrů od místa zdroje. Do potravinového řetězce se tedy dostává poměrně snadno a tak je třeba regulovat její množství, které meziročně stále stoupá.

Největším rizikem rtuti jsou páry, které můžeme velmi jednoduše vdechnout, a konzumace kontaminovaných potravin. Na skládkách se vyskytuje čím dál více spotřebičů, jenž obsahují rtuť, což můžeme sami eliminovat – například důslednou recyklací zářivek, úsporných žárovek či teploměrů. Nakolik je tedy kontroverzní zákaz klasických žárovek šetrný k životnímu prostředí je otázkou...